Jazyk je živý, neustále se měnící organismus. Jednou za čas se jeho aktuální, takzvaně standardizovaná podoba zachytí do tištěných příruček, aby se vědělo, co je spisovné a co nikoliv a jaká slova se považují za právoplatné členy slovní zásoby, hlavně co se různých neologismů týká. A jazyk si, nehledě na svá příručkami stanovená pravidla chování, mezitím zraje a kvasí, jako těstíčko na knedlíky, a nasává do sebe nová slůvka a cizokrajné vlivy. Zatímco události minulých staletí do češtiny vnášely hlavně příchuť řeči německých sousedů a později ruských soudruhů, dnes na ni jako pára z pečeného krocana s kaštanovou nádivkou a omáčkou gravy dosedá výrazivo anglické.
Což o to, v dnešním propojeném světě je jistě žádoucí jít angličtině, držící status takřka celosvětové linguy francy, do jisté míry naproti, neboť familiární vztah s anglickou slovní zásobou může člověku při komunikaci s cizinci výrazně usnadnit život. Ovšem jakmile se někdo rozhodne anglické slovo do své aktivní slovní zásoby zařadit, měl by mít zároveň ponětí o tom, co to slovíčko skutečně znamená, a taky jak se vyslovuje. V souvislosti s tím druhým kritériem si vzpomínám na takový moment roztomilého prozření, kdy jsem za dob studií trávila nějaký čas ve Španělsku a při sledování místní televize jsem zaslechla upoutávku na film, kde hrála „Anchelína Cholí“. Obdobně Španělé neposlouchají ani hip-hop, ale „chíp-chop“ a pijí „čardoné“. Ač by se rodilý Angličan nad těmito modifikacemi jistě pousmál, tyto fonetické úpravičky mají vcelku pochopitelný důvod: hlásky jako [dž], [h] nebo [š] se ve španělštině přirozeně nevyskytují, a tak si je Španělé přizpůsobují ku pohodlí svých mluvidel. Stejně to ostatně chodí v každé jazykové kultuře a je to strategie dobře ospravedlnitelná.
Příkladem takovéhle fonetické adaptace v češtině může být třeba vyslovování Deep Purple jako „Díp Párpl“ nebo Whitney Houston jako „Vitny Jůstn“, protože vyslovení dlouhé samohlásky, která se nevychyluje do á, é, í, ó ani ú a která má ve slově purple správně být (je to takový ten zvuk přepisovaný jako „hmmm“, který člověk dělá, když nahlas přemýšlí), nebo dvojitého W ve zpěvaččině jméně, k jehož výslovnosti je potřeba našpulit pusu jako při dlouhém ú, může spoustě Čechů, zvlášť pokud s angličtinou extra nekamarádí, činit potíže nebo způsobovat společenské rozpaky.
Jiná věc ovšem je, když si anglické slovo někdo ve výslovnosti poupraví úplně mylně, takže ho vlastně významově úplně zpitvoří. Důvodem k tomu bývá, že správná výslovnost někomu zkrátka zvukově nelichotí, nebo mu – patrně – připadá málo anglická. Do této kategorie anglo-českých otloukánků patří například slejt místo slajt ve smyslu snímku, tj. slidu, v elektronické prezentaci, trajler ve smyslu thrilleru (nikoliv traileru) nebo Milošovo proslulé pasy (pussy).
Občas tyto paskvily zapůsobí na veřejnost tak věrohodně, že úspěšně zakoření v obecném úzu a v dobré víře, že „když to tak říkají druzí, určitě to tak je,“ se šíří dál jako chřipkový virus. Sem patří třeba kauč (= coach) ve smyslu psychoterapeutického pracovníka (na vysvětlenou, kauč znamená gauč; proto je lepší, už ve jménu zachování jakés takés občanské úcty, říkat kouč), voučr (= voucher), případně vučr, vojčr, vušé místo „vaučr“ nebo reklamní favorit ultimejt místo „ultimit“, případně „altimit“.
No a na předních příčkách této anglohitparády, aspoň podle četnosti, s jakou se s tím setkávám, zůstává slovo event: Jen povězte, kolikrát jste slyšeli někoho říkat, že se někde koná nějaký zajímavý ívnt? I mnozí přední marketéři považují tuhle zvukovou podobu za bernou minci. Přitom zrovna v tomto případě angličtina velkoryse nabízí dokonce dvě správné výslovnosti tohoto slova, a sice „event“ nebo „ivent“ (v obou případech s přízvukem na druhé slabice). A jen tak na přilepšenou, nedávno jeden moderátor hospodského kvízu své obecenstvo při odkrývání správných odpovědí poučil, že známou českou komedií s Bárou Hrzánovou v hlavní roli je „Hrdý Badžes“. To víte, „cizí slova“ jsou holt prevít.
A pak je tu ještě jeden jazykový fenomén, oblíbený u mileniálů a mladších generací (a potom ještě v korporátech, ale o tom zase jindy): prošpikovávání češtiny anglickými slovy, které nemají žádnou přidanou významovou hodnotu oproti svým – zcela snadno vyjádřitelným – českým protějškům, a vlastně jimi jen dotyčný naznačuje, že není žádný žižkovský Pepík a pro svou myšlenku by uměl vybrat i anglický výraz, kdyby na to přišlo. Asi je to staromilské, ale když slyším někoho říkat, že je něco intrestink nebo pointles, že četl rivjů, že je něco nou-gou nebo dotyčný zareaguje na něčí myšlenku slovem najs, napadne mě, proč, sakra? Sama patřím k mileniálům a vnímám jako přirozené, že věci se mění a musíme být schopní se adaptovat; jenže tohle užívání angličtiny mi nepřijde obohacující ani pro jazyk, ani pro posluchače a konečně ani pro mluvčího. Na rozdíl od výrazů, které se v češtině uchytily proto, že jejich použití přináší určitou úsporu nebo sémantickou výhodu oproti víceslovnému českému opisu (tím je třeba home-office, „lajk“, printscreen, handsfree, check-in – a dobře, i call nebo „být busy“), říkat, že je něco „pointles“, je podle mého názoru pouhý znak lenosti najít vhodný český výraz.
Přiznávám, že tenhle článek byl částečně terapeutický. Jako řemeslníka, pro něhož jsou slova hlavním pracovním nástrojem, mě bolí přihlížet, jak necitlivě se s češtinou (nota bene v tomto ohledu i s angličtinou) někdy zachází, a cítila jsem potřebu vytvořit přátelský apel, abychom více dbali na to, jak se vyjadřujeme. Slova přece nejsou pouhé zvuky nebo větné členy; v mezilidské komunikaci jsou špičkou ledovce, který v sobě ukrývá řadu dalších významů v podobě konotací, kulturních, historických a společenských odkazů, estetických prožitků, schopností vystihnout své myšlenky a také emocí, proto by mělo být v našem zájmu uchovat si pestrou paletu vyjadřovacích prostředků, které nám umožní popisovat věci co nejpřesněji a vnímat svět z co nejširší perspektivy.
Jak se na užívání anglických slov díváte vy? Vnímáte rozdíl mezi jejich účelovým a bezúčelným používáním? A jaká anglická slova vás tahají za uši? Pojďme diskutovat na sociálních sítích!
Ošemetné anglicismy
